Alfa a Omega

15. února 2014 v 22:12 | Mizuki |  Jednorázovky

Viděl jsem ji jen jednou, ale na ten moment nikdy nezapomenu. Ten den si přesně pamatuji, na ty její pomněnkové oči a snad nekonečně dlouhé světlé vlasy. Byla krásná jako anděl … vlastně to i anděl skutečně byl, protože mi zachránila život.

Bojoval jsem ve válce na západě, tehdy mi bylo sedmnáct a já byl mladý a neopatrný. Chtěl jsem pomoct příteli, když ho postřelili. Ležel na zemi v kaluži krve a rukou si přidržoval bolavé místa na rameni. Zvedl jsem ho ze země, a co nejrychleji jsem se ho snažil odvést do úkrytu. Vojáci po nás začali střílet. Snažil jsem se, aby ho nezranili ještě víc - bránil jsem ho tělem. Ani jsem nevěděl jak, ale ležel jsem na zemi. Na břiše jsem cítil ostrou bolest a víc jsem slábnul. Okolní svět pro mě přestal existovat. Hned za mnou přiběhnul plukovník Mustang a na břicho mi položil svůj plášť. Křičel moje jméno, já jsem však neodpověděl. Modlil jsem se, abych neumřel. Teď ne! Je ještě brzy - prosil jsem Boha. Zavřel jsem oči a upadnul jsem do bezvědomí.
Když jsem se vzbudil, byl jsem zmatený. Nevěděl jsem, kde se právě nacházím, ale když jsem zpozoroval bílé zdi a pípající stroje hned jsem věděl, že jsem v nemocnici, a moje zdraví není dvakrát v dobrém stavu. Uslyším vzlyk. Sednu si na postel a otočím hlavu. Na staré dřevěné židli sedí žena - plukovníkova pravá ruka a milující manželka. V rukách drží už mokrý levandulový kapesník, kterým si utírá vodopád slz. Slz čistého smutku. Blonďaté až hnědé vlasy má sčesané do culíku, ze kterého spadá pár neposlušných pramenů. Její pláč neustává, ale po chvíli na mě pohlédne. Tento lítostivý pohled jsem u ní ještě neviděl. " Rizo, stalo se Vám něco?" Pouze přikývla a zvedla se ze židle, aby mohla přijít k posteli blíže. "Ede, je mi to moc líto, ale ten muž, kterého si chtěl zachránit, podlehl na zranění. Pohřeb se už také konal." Tak takhle to je. Haudges zemřel. To je mi líto, byl to úžasný člověk. "Proto brečíte?" Zadívala se na mě a šla k oknu. Bylo léto a moc teplo. Venku na dvoře stála fontána s květy, kolem které si hrálí děti. " Roy Mustang, byl ve velmi vážném stavu. Je mu líp, jenom mi to přišlo líto. Nemohla jsem mu dostatečně pomoct." Usmál jsem se. Ona se cítí moc provinile! Důležité je, že přežil. Vážně … asi by umřela žalem, kdyby nepřežil. Politoval jsem ji a upokojil. Řekl jsem jí, že její muž je ten nejlepší a nejsilnější voják, takže nemusí mít strach. Po hodině mluvy jsme se rozloučili a já jsem slíbil, že se u nich stavím na oběd. Rodina Mustangová je velmi příjemná, proto tam chodím rád. Podešla ke dveřím, věnovala mi spokojený pohled a odešla.
Nyní jsem se v pokoji ocitnul sám. Byl tak malý, ale velký zároveň. Jedním slovem - prázdný. Vedle mého lůžka byl akorát malý stolek na jídlo a pití, vedle něj židle a za nimi veliké okno s bílými závěsy. Chtěl jsem vstát, ale ucítil jsem na břichu bolest. Vyhrnul jsem si slabě modré tričko a viděl jsem, jak mám ránu obvázanou. Vzpomněl jsem si, jak mi máma vždy říkala, abych se nevzdal. Že lekce bez bolesti, nemá žádný význam. Ale já jsem té bolesti cítil už dost. Proto jsem vždy tak nedobytný a uzavřený, ale vždy přátelský. Moji rodiče už bohužel nežijí, jediný můj příbuzný je můj brat Al. Naposledy jsem ho viděl asi před třemi lety v Centrálu - kde pracuji jako mladý voják.
Vzpomínal jsem na staré časy, kdy jsme byli ještě super dvojka, ale doba se mění a my stárneme. Každý chceme mít vlastní a nezávislí život plný očekávání. Být samostatní a hlavně chceme někam patřit. Není divu, že se moc nestýkáme. On má život a já mám život, i když jsme bratři, respektujeme to. Z myšlení mě ale vzbudil zvuk otevírajících se dveří. Čekal jsem, kdo z nich vyjde, že by další návštěva? Ale ne, byla to doktorka, ta nejkrásnější doktorka. Vstoupila do místností s tácem v ruce, na kterém byla položená večeře. Krásně modré oči se jí jenom tak třpytili jako voda za svitu měsíce a blonďaté vlasy byli volně spuštěné podél jejího pásu. Světlou pokožku ji zakrývali modré šaty na ramínkách dlouhé až po kolena. Na ramenou měla bílý plášť a na něm cedulku se jménem - doktorka Rockbellová. Tác položila na stůl vedle postele a posadila se na židli. Doslova mě hypnotizovala očima. Tak nádhernou osobu jsem v životě neviděl. Chvílí mě pozorovala a obhlížela si mě. Mohla být stará jako já, možná ještě mladší. "Jak se cítíš, Ede? Bolí tě ještě břicho?" Oslovila mě líbezným hlasem. Usmál jsem se a zapojil se do konverzace. "Trošku, ale je to lepší." Usmála se a podešla ke mně. Vyhrnula mi tričko a podívala se na ránu. Byla trochu zapálená ale dobře zašitá. Položila mi na ní malý obklad, na kterém byli různé bylinky. Poté mi ji zase pečlivě obvázala. Zacházela se mnou tak jemně a hezky. Cítil jsem se příjemně. "Tu ránu jsi měl hodně hlubokou, proto tě to tak bolí. Ty bylinky by ti měly tu bolest zmírnit." Usmála se. Pořád se usmívá, zkrátka, holka pro mě. "Takže, to tys mi zachránila život? Podívala se na mě zaraženě. Chvíli přemýšlela nad odpovědí. "No, to ano. Příště dávej pozor. Nemusel by si to přežít." Hezká poučka. Zapamatuju si ji. "A jak se jmenujete křestním jménem, slečno?"
"Můžeš mi tykat. Jsem stará jako ty a jmenuju se Winry."
" Jsi moc krásná. Děkuju za záchranu." Začervenala se. Podívala se na hodinky a zesmutněla.
"Copak se stalo. Jsi smutná."
"Víš, jsi poslední můj pacient. Zítra jsem přeřazená do jiného města." To je ale strašné, to nemůže myslet vážně.
"Takže, mi se dnes večer vidíme naposled?" Zeptal jsem se s napětím v hlase. Přikývla. "To je mi líto, chtěl bych tě ještě vidět." Začal jsem zmatkovat. Pousmála se a přišla ke dveřím. Položila ruku na kliku a pootevřela dveře.
" Možná se ještě někdy potkáme. Možná nám osud někdy splete cesty a my se uvidíme. I když je to nepravděpodobné, věřím, že se tak stane. Osud si s námi muže udělat, co se mu zlíbí. Je to pro nás buď a nebo. Naše ALFA a OMEGA. Ale, na tebe nikdy nezapomenu, toho se neboj. Teď už půjdu. Příště buď opatrný. A hlavně, ochraňuj svoji a moji krásnou zemi. Pak dokážeš všechno, co budeš chtít. Sbohem, Ede." To bylo posledně, co jsem ji viděl. Zavřela dveře a já jsem tehdy nemohl spát. Byla to moje nejdelší a nejhorší noc v životě. Její přání ale splním. Budu se starat o zemi, ve které žijeme, nezklamu ji. Taky na ní nezapomenu. Nikdy …
Pár týdnů jsem si ještě poležel v nemocnici. Doufal jsem, že Winry ještě uvidím, tak se ale nestalo. Zase jsem nastoupil do armády a povýšili mě. Více jsem se potkával s bratrem a Haudgesovy jsem chodil na hrob také. Vše bylo při starém, také, jaké má být. Dny, týdny, měsíce a roky ubíhaly jako voda. Je to pět let, co jsem se s ní viděl naposled. Pořád vidím ten její úsměv a zářivé oči. Hledal jsem ji, avšak neúspěšně. Osudu neporoučíš, bohužel. Vzdal jsem to. Opravdu, už jsem nevěřil, že se potkáme. Něco jako láska jsem nebral do úvahy. Ano, chtělo mě mnoho žen, ale nijaká nebyla jako Winry. Pořád mi ale ležela v hlavě.
Plahočil jsem se městem Centrál s Royem. Právě jsme dokončili misi a zjistili jsme, kdo zabil Haudgese. Byly jsme celkem rádi, ale toho člověka jsme nezabili, nechali jsme ho zavřít. Došli jsme k trhu s ovocem a zeleninou. Prodavači vykřikovali sumy zeleniny a handrkovali se mezi sebou. Pousmál jsem se. Kousek ode mě stálo hřiště pro děti. Malá holčička se houpala na houpačce a byla docela vysoko. Dostal jsem strach, že spadne. Ani ne za minutu vyletěla z houpačky a spadla na tvrdou zem. Začala brečet a krvácela na koleni. Chtěl jsem se za ní rozběhnout, ale přišla k té dívce mladá žena a vyčistila jí koleno. Poté z batohu vytáhla nějaké bylinky. Počkat! Byly to stejné bylinky, jaké mi dala Winry na břicho. Ta žena vypadala jako ona, jenom o něco vyspělejší. Obvázala jí nohu a řekla, že je to jenom škrábnutí. Bude v pořádku. Zvedla se ze země a podívala se směrem na mě. To je Winry! Tak přeci jenom. Neváhal jsem ani minutu a vydal se za ní. Pořád byla o něco napřed ode mě, tak jsem přidal do kroku, Chytnul jsem ji za malou a hebkou ruku. " Winry, si to ty? Otočila se. Vypadala překvapeně. Určitě netušila, že zrovna dnes mě potká. "Ede?"
"Ahoj." Super! Po pěti letech vydám jedinou slabiku! Jenom tak dál Ede! "Ahoj. Co tady děláš?" Zase ten její líbezný hlásek. "No, já tady pracuju. Ale co tady děláš ty?" Nechápal jsem to. Podívala se na chvíli do země a přemýšlela. "Já tady taky pracuju jako doktorka. Dnes mi směna skončila, tak jdu domů." Aha. Takže ona tady taky pracuje! To je úžasné. A já už ani nedoufal, že jí někde uvidím. "Víš, napadlo mě, že bychom se mohly stavit na kávu a popovídat si líp, co říkáš?" Dalo mi hodně úsilí říct tu větu. Usmála se a přikývla. Šli jsme uličkami, než jsme přišli k jedné malé kavárně. Nechodilo tam moc lidí, takže jsme si mohli v klidu popovídat. Vešli jsme dovnitř a sedli jsme si až úplně do zadu, aby nás nikdo neviděl a zbytečně neposlouchal. Usadila se na drobné židličce hned naproti mně. Objednali jsme si kávu a zákusek. Svoje malé ručky položila na stůl a hleděla na mě. Jenom jsme se na sebe tak dívali. Stále byla krásná. Moment? Není ona vdaná, nemá přítele? Na rukách neměla žádný prsten ani náramek. To ticho mi lezlo na nervy. Káva už byla na stole a hned vedle ní menší zákusek. Winry vzala lžičku a zamíchala si kávu. Poté ji olízla a položila na talířek.
" No, jak se máš? Daří se ti?" Zeptal jsem se trochu stydlivě.
"Ano, říkali mi, že už tady zůstanu na trvalo. Všechno je v pořádku. A co ty Ede? Jak se ti bojuje?"
" Ano, dobře. Chráním naši zemi, jak si mi řekla. Slib dodržuji. Rodinu ani přítelkyni nemám. Poslední dobou jsem chodil hodně krát na mise, takže ani nebyl čas. A ty máš rodinu?"
"Nemám. Ne že bych nechtěla, ale moc lidí nemá rádo ženy jako doktory." Usmála se. Ach můj bože. Je tak úžasná.
"To je hloupost! Jsi ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl. Zachránila si mi život! Hledal jsem tě, ale nikde jsem tě nenašel. Potom jsem si myslel, že už se nikdy neuvidím, ale …" Nedomluvil jsem. Dala svůj ukazováček na mé rty. Tím mě dokonale odzbrojila. Byl jsem hodně rudý, cítil jsem to. "Nemluvme o tom. Co bylo, už se nevrátí. Myslíme na přítomnost." Přikývnul jsem. Zbytek dne jsme si jenom povídali a smáli. Winry také nemá rodiče, ani sourozence. Babička jí nedávno umřela, takže žije sama, jako já. Oběma nám to nevadí. Blížil se večer, tak jsem ji pozval ještě na skleničku dobrého vína. Byla tak sladká. Pořád se usmívala. Proč tehdy nechytit příležitost za pačesy? Uběhlo už několik hodin a bylo hodně pozdě. Asi půl jedné ráno. Tak jako správný gentleman jsem ji doprovodil domů. Aspoň budu vědět, kde bydlí. Z nedaleké záhrady jsem utrhnul růži a dal jsem ji Winry. Usmála se a dala mi pusu na líce. Tak teď už jsem byl rudý úplně. Ale ona taky. Bylo nám dobře. Když jsme byli u jejích dveří, vzala klíč z batohu a odemkla. Před prachem však zastavila. Otočila se na mě a usmála se. "Děkuju za kávu a víno." Usmál jsem se. Přistoupil jsem k ní blíž a objal jsem ji. Ona se na mě překvapivě podívala. Má krásné oči. Takhle blízko jsem u ní ještě nikdy nebyl, tak mě to fascinovalo.
" Nemáš za co. Uvidíme se ještě někdy? Protože, já bych tě chtěl vídat co nejčastěji, Winry."
" Ano. Určitě. Taky tě chci vídat, Ede." Naklonil jsem se nad ní. Pozorovali jsme se. Nevydržel jsem to a začal jsem se k ní přibližovat, ale i ona ke mně. Políbili jsme se. Dlouze a krásně. Rty měla tak chutné a vláčné. Nikdy jsem nic takového nezažil. Na závěr jsme si popřáli dobrou noc a já se vydal domů, šťastný jako nikdy.

Teď už vím, že se domů budu vracet šťastný a spokojený. Nebudu chodit tak často na mise, ale budu s ní každý den až do smrti. Vezmu si ji a budeme mít rodinu. Budeme navždy spolu a nic nás už nerozdělí, ani smrt. Navždy. Od začátku, až do konce. Já budu její Alfa a ona moje Omega.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama