Interrrogation

15. února 2014 v 22:22 | Mizuki |  Jednorázovky

"Sakra!" Zvolám hlasitě a posadím se na postel. V uších slyším vyzváněcí zvuk mobilu, který mě vzbudil z teď už narušeného spánku. Zvednu mobil z nočního stolku a podívám se, kdo mi volá. Na displeji se mi ukáže jméno mého spolupracovníka z policie. Otráveně stisknu zelené tlačítko a přiložím si mobil k uchu.

"Royi, proč voláš? Jsou dvě hodiny ráno!" Promluvím. Do obličeje mi spadne pár dlouhých zlatavých vlasů, které jsou sčesané do culíku.
"Jo, já vím, Ede. Poslouchej, máme tady jeden neodkladný případ a potřebujeme tě tady, hned." Protočím očima. Ani vyspat mě nenechají!
"Co se stalo?" Nadechnu se a pokouším se vstát z mé teplé postele. Ze skříně si vytáhnu kalhoty a košili. Pomalu si svlékám své černé triko na spaní.
"Všechno ti řeknu jak přijdeš." Obleču si kalhoty a košili, na které se pokouším zapnout knoflíky.
"Dobře, budu tam." Utrousím a zavěsím. Je zvláštní, že mi to Roy neřekl, je to asi něco vážnějšího. Obuju si boty a kolem zapnu svojí koženou bundu. Následně zamknu byt a nastartuju auto. Celou cestu přemýšlím, co to může být tento krát.
Minule to byl případ zmizelé šestileté holčičky, kterou jsme následně po asi čtyřech dnech pátrání našli v lese promrzlou na kost a poslali do nemocnice. Když si na to vzpomenu, naskočí mi husina.
Když konečně dorazím na policejní stanici, zarazím se. U vchodu mě čeká recepční Mei. Vylezu z auta a přiběhnu k ní.
"Pane, děkujeme, že jste přijel. Tady máte kávu." Řekne a podává mi plastový kelímek s horkým nápojem. Vděčně ji přijmu a společně projdeme hlavními dveřmi.
"Co se děje?" Nedovolí mi zvědavost.
"Všechno vám to řekne plukovník. Je na trojce." Pokynu hlavou a rychlím krokem se vydám ke třetímu oddělení. Chytím za kliku a vejdu do místnosti s pozorovacím sklem, přes které je vidět místnost na vyslýchání. V ní se nachází dřevěný stůl a dvě židle, z nichž je právě jedna obsazena dívkou. Pootočím hlavu a udivím Roye jak se opírá o zeď. Podává se na mě a podává mi spis.
"Dík, že jsi přišel." Otevřu ho a podívám se na fotku blonďaté holky s očima jako pomněnky.
"Jasně. O co jde?" Zvednu hlavu od spisu a zahledím se na dívku v druhé místnosti.
"Winry Rockbellová, 19 let. Našli jsme ji zakrvavenou a s pistolí. Podezřelá ze zabití své náhradní matky, kterou jsme poté našli s prostřelenou hlavou. Odmítá vypovídat. Už jsme jí dali čisté oblečení. Chci, abys s ní promluvil, ať z ní něco dostaneme, alespoň přiznání." Kývnu hlavou a vejdu do místnosti se zrcadli. Pomalu odsunu židli a sednu si. Napiju se kávy a rukama se opřu o stůl. Podívám se jí do tváře - je strašně krásná, ale v očích je smrt a smutek. Otevřu spis a ujistím se, jestli je to též dívka jako na fotce a opravdu je. Připadalo mi, jako by mě hypnotizovala očima. Chvíli váhám. Nevím, jak mám začít konfrontaci.
"Ahoj. Jmenuju se Ed, pracuju tady. Jsme asi stejně staří. Jak se máš?" Nevím, jaké je povahy, jestli mírnější nebo horkokrevné. Ušklíbne se. Z kapsy si vyndá krabičku cigaret a hned si jednu zapálí. Z prostředku stolu si přitáhne popelník a vydechne kouř. Asi to teď potřebuje. Potáhne si znovu a pořád mě propaluje očima. Neodpovídá.
"Vím, že si už unavená, nechce se ti mluvit. Nedáš si kafe?" Zakroutí hlavu a já si povzdechnu.
"Chci ti pomoct. Jestli budeš mlčet, tak to akorát zhoršíš." Zase se ušklíbne a oklepe si popel.
"Pomoct? Jak? A že já to zhorším? To se dá ještě zhoršit? Tak či tak půjdu do basy, je to jedno." Konečně mluví!
"Chci zjistit, co se stalo. Jestli si ji zabila ty. Ještě ti to nemůžeme dosvědčit, zatím si nevinná." Odpovím a usrknu si z kávy.
"Vy to nevíte dosvědčit? Fajn, dosvědčím to sama." Řekla a uhasila svojí cigaretu.
"Zabila jsem ji. Stačí?" Vůbec mi nepřipadá, že se snaží. Je jí lhostejné, co s ní bude.
"Proč si ji zabila? Jaký jsi měla důvod?" Nevzdávám se.
"Nijaký, prostě mě srala, to je celý důvod."
"Proto určitě ne. Taky mě lidi se- štvou, ale nezabíjím je." Tázavě se na ní podívám. Mlčí.
"Taky jsem sirotek. Mám ale bráchu, rodiče mi umřeli, když jsem byl malý. Vím, jaké to je vyrůstat v náhradní rodině." Nechci toto téma začínat, ale, možná jí to pomůže. Povzdechne si a opře se o židli. Vidím na ní, jak bojuje sama ze sebou.
"Sahala na mě, zase. Nevydržela jsem to, vzala jsem si pistoli a zastřelila ji. Už jsem to nezvládla. Řekla mi, že mi bude dávat peníze, když ..." Povzdechne si. "Když na mě bude moct sahat. Zezačátku jsem myslela, že to bude fajn, ale nakonec se to zvrtlo. Tehdy mě začala bít a zamkla mě ve sklepě. Na druhý den přišla a začala mě svlékat. Bolelo to, tak strašně jsem se nenáviděla. Byla jsem sama sobě odporná. Tuto noc to chtěla zase, to už jsem nedovolila." Zhrozím se. Chvíli přemýšlím.
"Tebe znásilnila náhradní matka?" Nemůžu uvěřit. Kývne.
"To nebyla matka, štětka, kurva to byla. Nic víc." Ušklíbne se. "Ty máš aspoň bratra, já neměla nikoho ani mít nebudu." Povzdechnu si. Musela to mít těžké.
"Ale, přesto, je to vražda a půjdeš do vězení."
"Já vím, ale nic nemůže být horší než ten domov. Nic! A Je mi jedno, jak dlouho tam budu. Navíc, tu ženskou bych zabila klidně ještě jednou, bez váhání. Bylo to to nejlepší, co jsem kdy udělala." Zhluboka se nadechnu pokusím se ji nějak upokojit. Natáhnu ruku a poplácám ji po rameni. Je mi jí líto. Při mém doteku ztuhne, nečeká to.
"Pokusím se udělat vše pro to, abys tam nebyla dlouho." Vezme mojí ruku a přemístí jí z útlého ramena na stůl. Ruku však nepouští.
"Ede, prosím, nelituj mě. Můžu si za to sama. Nedělej to z lítosti. Jestli si myslíš, že mám duši nebo něco takového, mýlíš se. Nemám srdce, ani mít nebudu." Tímhle mě zaskočí. Její ruka je teplá, stisk silný. Dívám se jí do očí, ztrácím se v nich. Nějakým způsobem mě přitahuje. Oční kontakt přeruší otevření dveří, ze kterých vyjde Roy se dvěma strážníky.
"Postavte se, slečno." Řekne jeden z nich a na ruce jí dávají pouta. Vyskočím na nohy.
"Co si myslíte, že děláte?!" Okřiknu je. Roy se na mě nevěřícně podívá.
"Ede, musí jít do vazby. Přiznala se, nedá se nic dělat."
"Ale, Winry se bránila." Nechápu to.
"To je v pořádku, Ede. Věděla jsem to." Přeruší mě. Popojde směrem ke mě, stoupne si na špičky a zašeptá mi do ucha. "Děkuju, tohle jsem potřebovala. Jsi čestný člověk, Ede. Nekaž si to." Políbí mě na líce a zase se odtáhne. Usměje se a odejde s pouty na rukách a strážníky.
Ucítím tlak na rameni, ohlédnu se zjistím, že je to Roy.
"Ede. Nedělej stejnou chybu jako já. Taky jsem se zamiloval do obviněné. Je to složité." Usměju se. Ano, na případ Riza si dobře pamatuju, Roy ji navštěvuje každý den. Rozběhnu se po chodbě, abych dohnal Winry. Postavím se před ní a podívám se jí do tváře.
"Slibuju, že tě bud navštěvovat a udělám vše proto, abys tam nebyla dlouho. Hned jak tě pustí tě pozvu na kávu." Vypadá překvapeně. Nakonec se uměje a přikývne.
"Budu se těšit, Ede." Řekne nakonec a pomalu se mi ztrácí z dohledu. Už se nemůžu dočkat, až se s ní znovu uvidím.

Nikdy bych si nepomyslel, že se zamiluju do obviněné, ale stalo se. Ale, pokusím se ji pochopit, i přes její povahu. Doufám, že se mi moje přání splní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama