Osud

15. února 2014 v 22:18 | Mizuki |  Jednorázovky

Ahoj. Jmenuju se Ed a je mi 22 let, ale … to není moc podstatné. Podstatné je to, kde se právě nacházím. Moc lidí tu není, je tu víc samoty než kdekoliv jinde, ale líbí se mi tu. Jsem totiž na hřbitově.

Už je to přesně dvacet let, co mi rodiče umřeli. Tehdy jsem byl dítě, ale moc dobře si na ně pamatuju. Moje máma byla strašně hodná, hezky se o nás starala, vařila nám, hrála si s námi. Táty byl prostě … táta. Moc času s námi netrávil, spíš obstarával finance. Nějak mi to nevadilo, stačila mi máma a bratr. Dnes je z něj skvělí, pracovitý obchodník. Požádal mě, abych na hrob dal kytku i za něj, je totiž mimo město.
Hrob rodičů je malý, neprostorný. Proto se tu hodně kytek nevejde. Ohnu se, na malý betónový výběžek položím kytici růží a zapálím svíčku. Trochu to v okolí porovnám a uklidím. Sednu si na lavičku hned před jejich hrobem a začnu přemýšlet. O sobě, mém životě, který je stále víc a víc pustý. Každodenní rutina mě už nebaví … Cítím se strašně staře. Kamarády moc nemám, lidí spíše odpuzuju, než vyhledávám. Možná pro můj vzhled, nebo vlastnostem, nevím.
Zakloním hlavu a zavřu oči. Zaposlouchám se do okolních zvuků - slyším ptáky, zvěř a … vzlyky? Zvednu hlavu a pootočím hlavu doprava. Vedle mě si sedla nějaká žena. Byla oblečená v černém kabátě, zlaté vlasy měla vyčesané do dlouhého culíku a v ruce svírala kapesník. Naklonil jsem se, abych ji viděl do tváře. Pohlédla na mě skrz kapesník, se kterým si právě utřela slzy. Tak modré oči jsem ještě neviděl, byly neuvěřitelné. Nic jsem neřekl. Opřel jsem se o lavičku a díval se na ni. V ruce si držela kapesník a vzlykala.
"Zemřela mi prateta. Dlouho se o mě starala, tak mi to přišlo líto. Měla jsem ji hodně ráda. Vychovala mě, víte?" Její sametový hlas mi hrál v uších. Přikývnul jsem. Nevadilo mi, že se mnou chce mluvit, možná se cítí stejně sama, jako já.
"Totiž, rodiče mi umřeli, když jsem byla ještě miminko. Ani jsem je moc neznala. Vždy říkávala, abych se kvůli tomu netrápila, a taky že ne! Ale, proč musela zemřít i ona? Jsou to už tři měsíce, ale dnes by měla narozeniny. Pamatuju si, jak jsme si povídali, smáli se. Byla mi hodně blízká. Ale teď si nemám s kým povídat, má vlastní problémy a nemám ani kamarádku, které bych to řekla. Je to těžké." Povzdechla si. Cítí se stejně jako já. Lituju tu dívku. Určitě to neměla dvakrát lehké. Najednou jsem uslyšel mírný smích. Tázavě jsem se na ní podíval a viděl její úsměv.
"Omlouvám se Vám, jestli Vás obtěžuju. Asi půjdu. Promiňte mi, prosím." Chtěla vstát, ale zadržel jsem ji.
"To je v pořádku, nevadí mi to. Klidně pokračujte." I přes slzy se usmála a sedla si.
" Byla středa. Dlouho jsem pracovala v nemocnici. Sestřička mi řekla, že mám telefon. V sluchátku se ozvalo, abych okamžitě přišla domů. Nevěděla jsem, co se stalo, jestli nás někdo nevykradl nebo nevloupal do domu. Přišla jsem domů a uviděla sanitku. Od doktora jsem zjistila, že umřela. Čas se tehdy jako zastavil. Neměla jsem slov. Celý ten měsíc jsem byla smutná, nechodila z domu. Časem se to srovnalo. Ale pořád mi chybí." Přikývnul jsem. Už nebrečela, jenom se tak dívala do prázdna.
"Ztráta blízkého bolí, sám to vím dobře. Je mi to líto." Zadívala se mi do očí, přímo se v nich ztrácela.
"To ano, je. Děkuju, Ale, co vy? Kdo Vám zemřel, jestli Vám nevadí, že se na to ptám?" Páni, tak na tohle se mi ještě nikdo nezeptal.
"No … rodiče, ale už dávno. Dnes je to přesně dvacet let. Nejvíc si pamatuju matku, ale i otce. Bratr mě požádal, abych jim na hrob dal kytku i za něj."
"Aha. To mi je líto." Zkonstatovala.
"Nemusí, už jsem si na samotu zvykl."
"Já taky, pomalu, ale zvykla. I když, vždy mi někdo chybí. Možná bych se měla vídat častěji, ale nemám s kým."
"Hah, tak na tom jste stejně jako já. Mně se lidé asi bojí nebo co. Nechtějí se mnou mít nic společného." Usmála se. "Ale, mohli bychom si tykat ne? Jsem Edward Elric." Řekl jsem a podal jí ruku.
"Winry Rockbellová. Těší mě." Potřásli jsme si rukou a usmáli se.
"No, když už se známe, nechceš zajít na kafe?" Chvíli váhala.
"Dobrá. Ráda." Usmál jsem se. Zavedl jsem ji do nejbližší kavárny. Usadili jsme se za stůl a objednali si cappuccino. Winry si vzala skleničku do ruky a ohřívala si ruce.
"No, už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy byla v kavárně. Už je to hodně dlouhá doba." Řekla a napila se.
"Já jsem ještě v životě s nikým dobrovolně nešel na kafe."
"Tak proč si pozval mě?"
"To já právě nevím. Asi intuice."
Hahaha! Intuice? Ty na něco takové věříš?"
"Právě ne, spíše spoléhám na vlastní mozek."
"No, já na srdce. Ale někdy je to nevýhoda."
V kavárně jsme zůstali až do večera a dokonce si objednali i sklenku vína. Jednou za čas to nevadí. Začínal jsem pociťovat, že už jsem vypil trochu více, než jsem chtěl. Alkohol mě začal pohlcovat víc a víc. Winry samozřejmě taky. Celou dobu jsme se smáli, chodili po městě. Poprvé za dlouhou dobu jsem se cítil šťastně. Vážně, krásný pocit. Poslední, na co si vzpomínám je jak Wnry šla do mého bytu, já jsem zamkl a nabídl ji něco k jídlu. Nic víc si nepamatuju.
Vzbudil jsem se až pozdě ráno. Nevěděl jsem proč, ale cítil jsem se strašně uvolněně. Otevřel jsem oči a zjistil, že jsem v posteli a vedle mě leží nahá Winry. Nechtěl jsem ji budit, ale lehce jsem vyvodil, co se včera asi dělo. Winry se zamrvila a otevřelas svoje modré studánky. Chvíli ji trvalo, než si uvědomila, v jaké situaci se nachází.
"Co se stalo?" Byla její první otázka.
"No … my jsme … víš … no …" Nevěděl jsem, jak to mám říct.
"Ježiši, aha. No … to je … zvláštní."
"Jo, no, to ano."
"A, co teď? S námi?"
"No, co by bylo? Prostě, jestli chceš, tak bychom spolu mohli …"
"Chodit?" Usmál jsem se a přikývnul jsem.
"Tak dobře, ráda, Ede." Najednou se začala smát.
"Proč se směješ."
"No, bude vtipné, až se nás někdo zeptá, jak jsme se seznámili, ne?"
"To ano, na hřbitově." Zkonstatoval jsem.
"Možná to byl osud, že?" Zeptala se mně.
"Ano, možná …" Řekl jsem ji a nahnul se nad ní.

Políbil jsem ji sladce na rty, jak jsem jen uměl. A na ten polibek nikdy nezapomenu. Ano, asi zasáhnul osud …
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama