Do not forget

9. března 2014 v 18:08 | Mizuki |  Jednorázovky

Hudba. Velmi mocný a zároveň jemný nástroj štěstí. Ten pocit, který pociťujete při jemné melodii nebo naopak temnému rocku je nepopsatelný. Doslova pohltí člověka a vtáhne ho do nové říše, jiné. Do říše vlastních představ, kde není žádné trápení. Toto štěstí potkalo jednu mladou a velmi nadanou dívku z nejzapadlejšího kouta světa. Dívku, pod jménem Winry Rockbellová.

Už od mala se věnovala hudbě. Hrála na housle podle not, které jí skládali známí, později i vlastní. Každý tón, každou strunu milovala. Když byla šťastná, smutná, osamělá, vždy hrála. Bylo jí jedno, kolik je hodin, nebo kde se nachází. Vedlo ji srdce i rozum. Když nastoupila do školy, nikdo o ni nijak nejevil zájem. Považovali ji za tu ´divnou´, ale dívce to nijak nevadilo. Nikdy si nepřipadala sama. Vždy měla rodinu, kterou si ctila nadevše. Později si našla i kamaráda, se kterým se stýkala každý den. On hrál na kytaru a skládal písně. Bavilo ho to, proto byla neuvěřitelná náhoda, že se potkali. Později jejich vztah sílil a stal se velmi intenzivní. Téměř se od sebe nehnuli a byli k sobě připoutaní. Vše se ale zlomilo, když se chlapec přestěhoval. Winry to brala hodně těžce a zas byla sama. Sužovalo ji to. V devátém ročníku odmítla na hudební výchově hrát ale zpívala, krásně zpívala. Učitelé byli velmi potěšeni a přihlásili dívku do sboru, kde si našla nějaké známé. Zpívala nejkrásněji, její hlas byl čistý a bezchybný. Rodiče ji po ukončení základní školy přihlásili na uměleckou školy - obor zpěv.
Líbilo se jí tam, dokonce potkala i svojí nejlepší kamarádku - Rizu. Ta se starala o všechny přípravy ohledně hudby. Stříhala videoklipy, hrála si s efekty, tvořila. Takový všeználek. Také jí pomohla s matematikou a angličtinou. Byla velmi vzorný žák, vlastně obě byli dobré. Na konci střední si koupili byt a bydleli společně, bez hádek v harmonii. Winry se dál vzdělávala ve zpěvu. Na jednom vystoupení se zborem zpívala sólo a tam si jí všiml jeden postarší muž, který hledal začínající hvězdičku. Nabídnul jí práci v jeho podniku za dobrý obnos. Winry byla v situaci, kdy peníze potřebovala, proto tu práci brala všemi deseti. Lidé si její hlásek oblíbili už hned, jak vkročili do podniku, kde zpívala. Postupem času tam začalo chodit celé město, jen aby ji slyšelo. Museli si místa kupovat, takže to byl maličký koncert. Zpívala vždy jen své písně, někdy v doprovodu houslí, jindy kytary. A opravdu na pódiu nechala část svého srdce. Její písně byli v rádiu, novinách, televizi. Každému ukradla srdce, získala si ho, jestli už hlasem, úsměvem nebo pohybem.
Lidé na ulicích po ní šilhali pohledem, někteří chtěli i podpisy, které vždy napsala i s věnováním. Kamarádi a známí, kteří pracují s hudbou jí nabídli natočit videoklip, na kterém by mohla pracovat i Riza. Obě byli moc šťastné. Winry sama napsala i nazpívala píseň Ghost. Píseň se objevila všude, dokonce i v jiných státech. Za noc píseň vidělo přes sto miliónů lidí. Tak se z vycházející hvězdičky stala slavná zpěváčka. Každý znal jméno Winry Rockbellová i přezdívku Win. O rok později vydala i své první album - Night, za které měla obrovské peníze. Začala pořádat koncerty i turné. Vyprodávala stadiony během pár minut, chodila do různých zemí. Vždy jednu čtvrtinu peněz věnovala na charitu, do UNESCA nebo nemocnice. S Rizou se přestěhovala do Centrálu. Její život se však zkomplikoval. Nemohla dojít ani na nákup bez toho, aby ji zatarasili cestu fandové. Bylo to hodně náročné. Obstarala si dokonce i ochranku. Byla unavená ze všech turné a autogramiád, stále však neztrácela touhu hrát. Jednou se vydala s Rizou na dva týdny k moři, kde nikdo jiný nebyl. Odpočinula si, zase byla veselá a usměvavá. Snažila se složit závěrečnou píseň, kterou slíbila před tím, než odjela. Prohrabovala se v těch nejstarších papírech, které měla. Z desky jí vypadl poskládaný papír. Otevřela ho a přečetla si nadpis - Pro Winry, nezapomeň. Byla to od toho chlapce, Edwarda, se kterým se kamarádila. Nadchlo jí to. Možná bude mít konečně šanci mu poděkovat.
Hned jak se vrátili na tom začala pracovat. Píseň pojmenovala Do not forget a slova složila sama. Zpívala o tom, jaké je krásné žít a nezapomenout. Na začátku videoklipu poděkovala Edovy a bělostně se usmála. Doufala, že si to alespoň někdy pustí. Ten videoklip přesáhl sledovanost dvou miliard lidí, což bylo neuvěřitelné. Všude se o ní psalo, stala se královnou popu. Každý o ní věděl, byla stále v novinách, pořád podávala rozhovory a pořád milovala hudbu. Jeden letní večer měla volný. Strávila ho s Rizou, mluvili, smáli se, vařili. Ani ochranka tam nebyla. Jenom oni dvě, sami v domě. Jejich poklidný den narušil zvonek u dveří.
Riza neochotně zakoulela očima a šla otevřít. Tam čekali dva vysocí muži. Jeden světlovlasý a druhý tmavovlasý. "Dobrý večer, potřebujete něco?" Zeptala se slušně. "Dobrý večer. Omlouváme se, že otavujeme, ale potřeboval bych mluvit s Winry." Odpověděl světlovlasý. "Promiňte, že vás zklamu a to bohužel nepůjde. Dnes chce mít klid. Měla velmi náročný týden, pánové." Odpověděla stroze a chystala se zavřít dveře. Zabránila jí v tom noha černovlasého. "Hele, dej tu nohu pryč, nebo ti ji zlomím." Vyhrožovala. On se jen pousmál. "V klidu kočko, chce si s ní jenom promluvit." Snažil se to rozmluvit. "Co se to tady děje?" Vyštěkla Winry a otevřela dveře. "Kdo jste?" Zeptala se. Působila naštvaně. "Ahoj, Winry." Řekl světlovlasý. "Známe se?" Podivila se. "Pamatuješ si na malého kluka, hrajíc na kytaru pod jménem Edward Elric?" A v tu chvíli ji to napadlo. Ed? Nemohla uvěřit. Co tady dělá? Vzpomínala co nejhlouběji to šlo. Ano, měl nějaké rysy podobné, ale hodně se změnil. "Mám je vykopnout?" Zeptala se Riza. "Ne, to je v pořádku, znám ho. Pojďte dál." Odpověděla jí.
"Rizo, bav zatím hosta. Já si půjdu promluvit s Edem." Naznačila mu, aby šel za ní. Vyšlapali cestu po schodech směrem do pokoje. Ed si sednul na postel a Winry stála. Chvíli si v hlavě přemítala, co mu řekne, nakonec se z jejího hrdla vydralo jenom jedno slůvko - "Proč?" Ed chvíli váhal, ale nakonec se usmál. "Chtěl jsem tě vidět. Navíc, taky děkuju." Ano, viděl ten videoklip a momentálně myslel jenom na ní. "Za co mi děkuješ?" Naklonila se na něj. On se šibalsky usmál s strhnul ji k sobě na postel. Ruce obmotal kolem jejího pásu a chtivě ji políbil. Winry se zarazila, ale nijak se nebránila, právě naopak. "Za tohle." Oznámil ji, když se od sebe odtrhli. "Tak dlouho jsem čekal na to, až ty rty ochutnám." Usmála se. "Proč si nepřišel dřív?" Usmál se taky a pohladil ji po vlasech. "Nevěděl jsem, jestli si mě ještě pamatuješ, víš? Myslel jsem, že jsi na mě zapomněla." Znovu ji políbil. "Ede, co si lidi pomyslí?" Zeptala se ho. "Nevím." Vydechnul. Všechno mu bylo jedno, teď ano. "Vždyť o sobě vůbec nic nevíme." Řekla si sama pro sebe. "Promiň. Chceš, abych odešel?" Zeptal se smutně. "Ne!" Zarazila ho. "Ne, už nikdy neodcházej! Dej mi jenom čas." Oba se usmáli a dali si další polibek.
Když scházeli dolů, viděli jak Riza a černovlasý muž sedí na sedačce. "Tady jste." Vydechl černovlasý. "Vyříkali jste si to?" Zeptala se Riza s nadějí v hlase. "Ano, myslím že nejen to." Odpověděl Ed. "No, je na čase, abych nás představil. Mé jméno je Edward a ten černovlasý je Roy, můj spolupracovník. Pracujeme v hudebninách." Poté otevřeli flašku červeného vína a povídali si. O práci, o sobě, o všem. Dívky je nechali, aby v jejich domě přespali. Na druhý den byli v novinách články o novém hvězdném páru pod přezdívkou EdWin a popravdě? Stali se párem, rukou v ruce, jak tomu bylo kdysi dávno. Ale teď už s nikdy nerozdělili. Ano, láska nezná hranice, vzdálenost a vše překoná. A my jen můžeme doufat, že se ti dva nikdy nerozdělí ...

Fuf, být spontánní je někdy dobře (myslím). Nu, líbilo? :))
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 9. března 2014 v 22:06 | Reagovat

Velmi líbilo :) Spontánně líbilo :p

2 Mizuki Mizuki | 9. března 2014 v 22:25 | Reagovat

Hahaha :)) Děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama