Good luck I

23. března 2014 v 11:25 | Mizuki |  Good luck
Byl temný a chladný večer. Možná nejchladnější vůbec. Mladý pohledný muž procházel ulicemi živého města Centrálu. Své ruce měl zasunuté v kapsách, aby mu alespoň nějaké teplo zbylo. Nastal podzim. Listy ležérně padali na betónový chodník, kterým se snažil dojít domů, zpátky do teploučka. Co nejrychleji přišel ke starému vchodu do bytovky, který otevřel kovovým klíčem. Vyběhl po schodech a odemkl i dveře do svého menšího bytu.


Zul se a svlékl si mikinu. Klíče položil na pult v kuchyni a šel si dát sprchu. Cítil, jak se jeho ztuhlé svaly uvolňují pod návalem horké vody. Snažil se smít si tu všechnu špínu z těla. Rukou si prohrábnul své dlouhé zlatavé vlasy a nechal je smáčet. Dnes by byl den stejný jako každý jiný, kdyby neměl narozeniny. Neslavil je. Edward Elric nikdy neslavil narozeniny. Neměl s kým. Otec a matka byli mrtví a sourozence neměl. Právě se sem nastěhoval a nemá také žádnou známost. Byl sám, ale nevadilo mu to. Ano, dnes už byl dospělí. Z koupelny přešel chodbou do své ložnice, kde si lehl a v mžiku usnul. Dnes měl toho hodně, nebylo lehké starat se o vše sám. Pomalu se ponořil do ráje snů, vlastně, myslel si to.

Cítil, jak studená voda zaplavuje jeho tělo. Všude kolem byli vlny, moře se bouřilo, což způsobilo, že Edward poklesl ke dnu. Nejdřív si myslel, že jen blouzní, ale po nedostatku kyslíku musel něco dělat. Co nejrychleji doplaval ke hladině, kde se snažil něčeho zachytit, byť nebylo čeho. Jeho odhodlání ho zase donutilo ponořit se a prozkoumat předměty ze zdola. Viděl na hladině velký balvan, o který se ihned zachytil. Ruce zaryl do štěrbin a pevně se držel. Snažil se ustálit svůj rychlí dech a splašené srdce, což se mu po chvíli podařilo. Měl možno podívat s kolem. Asi dvě stě metů před ním byl velký a rozlehlí ostrov. Nezaváhal ani na chvíli, pustil se balvanu a plaval směrem k ostrovu. Byl vyčerpaný. Lehl si na písek a vydýchával se. Díval se na temnou oblohu posetou hvězdami. Nevěděl, co se to děje. Jestli je to sen nebo realita.

Po několika minutách se postavil na nohy. Teprve teď uviděl, že jsou před ním schody. Bílé zářivé schody, které vedou "do nebe". Nebyl vidět konec. Neváhal ani minutu a rychle se rozběhl. Cesta byla delší než čekal. Myslel, že už není konce, ale pořád šel dál. Před ním se tyčil vysoký, velký zlatý palác s ještě krásnějšími dveřmi. Přímo na něj volaly "Pojď sem", pobízeli ho. Chvíli přemýšlel, jestli tam má nebo nemá vstoupit. Jeho zvědavost ho přemohla a on pokračoval ve své chůzi. Dveře se před ním samovolně otevřeli. Před vstupem do dlouhé chodby čekala holka. O něco menší než on s černými vlnitými vlasy.

"Vítám tě, Edwarde." Pozdravila ho. On přikývl a rozhlížel se po místnosti. Všechno bylo ze zlata a drahokamů.
"Děkuju, ale, kde to jsem?" Zeptal se slušně. Dívka se usmála a ukázala na chodbu.
"Vše se dozvíš na konci. Neměj strach" chlácholila ho. "Teď běž." Řekla a on jako na povel vyrazil. Chodba byla jednotvárná, stejná, na jejíž konci byly další dveře. Před nimi stáli dva muži a sami mu otevřeli. Byli ozbrojeni kopím a podobali se sparťanům.

Nejistě vešel do místnosti a přímo uprostřed ní stál velký zlatý trůn a vedle něj další. Na jednom z nich seděl starý muž, který se na Edwarda díval. Dveře se za ním samy zavřeli a on se rozhlížel kolem. Podlaha byla perlově zbarvená a strop byl pomalován řeckými bohy. Směrem ke trůnu byl položený červený úzký koberec se zlatou nášivkou. Celou rozlehlou místnost podpíralo asi čtrnáct sloupců - sedm z pravé a sedm z levé strany. Mezi nimi byli také křesla, ale už to nebyli trůny. Na každém z nich seděl muž nebo žena, ale většina byli muži a s vervou si ho obhlíželi. Všichni byli oblečení do starořeckého oblečení a většin žen mělo složitý účes, muži měli kápě. Oči mu zůstali na ženě s modrýma očima. Byla tak ... nedotknutá.

"Přistup, Edwarde Elricu." Vyrušil ho hrubí hlas.
"Já jsem Van Hohenheim. Očekával jsem tě." Edward jenom na sucho polkl.
"Proč?" Zeptal se po chvilce ticha.
"Dnes si již dovršil dospělosti, což znamená, že se z tebe stává poloviční bůh. Pokud splníš pár úkolů a přesvědčíš mě, že jsi hoden postu boha a mého trůnu, rád ti ho předám."
"Ale já nejsem bůh. Jsem obyčejný člověk z Centrálu, kde žiju, kde mám byt."
"Odteď už ne. Odteď budeš žít tady."
"Ale, co když ty úkoly nesplním?" Zeptal se už podrážděně.
"Všechno budeš vědět časem, Edwarde. Možná hned zítra. Teď půjdeš do pokoje, kam tě zavede jiná bohyně. Vyspi se, zítra tě čeká perný den." Nemohl nic namítnout, protože pozoroval tu krásnou ženy s očima barvy pomněnky jak se k němu přibližuje. "Pojď za mnou." Hesla a vydala se pryč z místnosti. Hned ji poslechl a následoval ji. Vyšli po schodech, kde to bylo obrovské. Snad dvacet dveří.

"Tvůj pokoj je tady. Máš tam vše potřebné. Jídlo, pití, knihy, postel. Moc neponocuj a vyspi se. Budeš to potřebovat." Neváhal a vstoupil do svého pokoje. "To není pokoj. Je to vetší než můj byt." Zašeptal s úžasem. Bylo tam všechno. Velký stůl, postel, knihovna, kuchyně. Vypadal to tam jako v pohádce. Zdi byli červené se zlatou výšivkou na kterých vysely obrazy bohů. Podlaha byla vydlážděna a čistá. "Možná budeš budoucí bůh, potřebuješ mít klid a prostor." Řekla s nezájmem. Ed se na ni otočil a pomalu si ji obhlížel.

Byla zahalená jemnou, skoro průhlednou modrou látkou. Na nohách měla tmavé baleríny a na krku měla pověšený přívěšek. V dlouhých vlasech měla zasunutou modrou růži, kterou si upravovala. "Jak se jmenuješ?" Zeptal se. Bohyně se zasmála. "Je neslušné ptát se na naše jména. To nedělej. Jména ti řekneme samy." Bohyně přišla ke dveřím a chytla kliku. Pomalu otřela dveře a otočila se. "Hodně štěstí." Pomalu zavřela dveře a nechala ho tam stát. On si pořád myslel, že je to sen. Teprve až teď si uvědomil, že jeho pokoj má i balkón. Nezahálel a s chutí tam vešel. Byl obrovský, ale výhled ještě krásnější. Díval se a zahradu. Všude byly květiny, sady, louky, zvířata. Připadalo mu to jako ráj. Pořád si nemohl do hlavy vtlouct, že by měl být bohem, ale nijak nad tím neuvažoval. Myslel si, že je to sen.
Vrátil se zpátky do svého pokoje a svlékl si triko, které pak přehodil přes židli. Zul si i boty a svalil s do načechraných peřin. Úleva přišla a všechny jeho svaly ochably. Zaryl hlavu do polštáře a zavřel oči. Myslel, že je to jen sen, ale i sny se plní. Položil si poslední otázku před tím, než usnul. "Dokážu se stát bohem?" Zeptal se a hned pal do říše svých snů.


Tak, první díl je z námi. Druhý bude lepší (alespoň pro mně). Omlouvám se, že jo tak krátké, ale je to spíš prolog. Nu, nějak se musí začít :))
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 23. března 2014 v 15:27 | Reagovat

Je to úžasně poutavé :) Nedočkavě se těším na další díl! :))

2 Mizuki Mizuki | 23. března 2014 v 16:11 | Reagovat

Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama