Elizabeth - First chapter

27. dubna 2014 v 21:22 | Leila |  Elizabeth
Pokojně ležím ve své posteli a nohy mám odkryté. Mé dlouhé, blonďaté vlasy jsou rozprostřené na polštáři a rty jemně pootevřené. Víčka jsou semknutá a pomalu se začínají rozevírat. V uších uslyším známý zvuk vycházející z budíka. Je pondělí ráno a já musím do školy. Ne, nevadí mi to. Chodím tam pro sebe, ne pro rodiče. Natáhnu ruku a jedním pohybem zastavím rachot. Pomalu se posadím a promnu si oči. Odkryju ze sebe zbytek peřiny a mé nohy dopadnou na studenou podlahu. Trochu se zatřesu pod návalem zimy, i přesto, že je začátek léta a venku svítí horké slunce.


Popojdu ke skříni a vyberu oblečení. Přehodím si přes ramena župan a pádím si to do koupelny, kde se osprchuju a vyčistím zuby. Poté se převleču do červené sukně dlouhé asi po kolena a černého trička s tři čtvrťovým rukávem. Vlasy si učešu a nechám volně rozpuštěné, nakonec si pár pramenu z patky zapletu a upevním černou volnou mašlí. Rty si jemně projdu jahodovým leskem. Žádná řasenka, žádný mamek-up, nic. Nepotřebuju to. Nejsem tady na to, abych se líbila. Mám málo přátel a oni mě znají a berou takovou, jaká jsem. Moje pyžamo si vezmu s sebou a hodím ho na postel.

Vezmu si tašku a vytáhnu knihu. Pomalým krokem se dostávám do kuchyně, kde už za společným stolem sedí rodiče a čekají na mě.
"Už bylo na čase. Čekali jsme na tebe." Zašveholí máma. Já si položím tašku na tem a posadím se.
"Nemuseli jste čekat." Odpovím. Vezmu si rohlík a natřu si ho marmeládou.
"Vždy snídáme společně." Pokynu hlavou a zakousnu se do rohlíku. Rozevřu si knihu na stránce se záložkou a začínám číst.
"U jídla se nečte, mladá dámo." Řekne přísně táta, vezme mi knihu z dohledu a zavře ji.
"Já vím." Odpovím a opřu se o židli.
"Tak proč to děláš?"
"Chci si tu knížku dočíst. Zítra ji mám vrátit zpět do knihovny."
"Dočteš si ji večer. Krom toho, zjistili jsme, že s námi komunikuješ pořád míň a míň. Proč?"
"Nezaznamenávám tuto změnu. Namůžu to posoudit." Máma se na mě dívá.
"Ty máš namalované rty?" Zeptá se mě s údivem. Přikývnu.
"Na to je ještě brzy. Jdi si to umýt." Já však její požadavek nesplním a už se zvedám ze stolu s knížkou v ruce.
"Promiň, ale pospíchám. Uvidím se po obědě." Odpovím a běžím ke dveřím.
Rychle si obouvám baleríny a zavírám za sebou poslušně dveře. "Počkej!" Křičí máma, ale já jsme už v nedohlednu a mířím do školy s taškou přes rameno. Opět rozevřu knihu a začínám číst. Kniha mě úplně pohltí a ani si neuvědomím, že na mě volá kamarádka. Uvědomím si to až tehdy, kdy na mé rameno poklepe prstem.
"Uh, promiň, Winry. Nějak jsem tě neslyšela." Omluvím se a podívám se na ni.
"To je vidět. Zase čteš tu knížku? Nechceš si dát na chvilku pokoj a užívat si sluníčka?" Zeptá se mě.
"Mám ráda knihy. Krom toho tys taky byl závislá na jedné knížce, ze které si nezpustila oči."
"To bylo jen jednou. Krom toho, bylo to tak ..."
"Romantické." Odpovím za ni. Ano, její oblíbená romantika. Srdce trhající loučení nebo šťastné konce, happyendy. Ne, neříkám, že já to nemám ráda, ale ...
"Přesně tak. Ale jsem ráda, že tu romantiku neprožívám jenom v knížkách." ... nikdy jsem to nezažila.
"Ano, já vím. Máš Eda. Jak se vůbec má?" Zeptám se. Winry se zaculí a zapýří. Ano, takhle reaguje vždy.
"Dobře. Včera jsme byli v kině." Usměju se.
"A pak?"
"U něj doma." Zase?
"Spala jsi u něj?"
"Ne, musela jsem jít domů." Rukou si prohrábne vlasy a obě vstoupíme do budovy školy. Projdeme velkou chodbou až k šatnám, kde se přezujeme a poté společně odcházíme do naší třídy. Jsem už ve čtvrtém ročníku a proto se snažím učit co možná nejvíc. Nechodím moc ven, maximálně do obchodu. Obě stoupáme po schodech až do naší třídy, kde se posadím do třetí lavice. Sedím sama, vlastně každý. Jsou zde "jednolůžkové" lavice. Z tašky si vytáhnu sešit a učebnici, společně s psacími potřebami. Otevřu sešit a začnu si opakovat. Vždy to tak dělám. Mé usilovné snažení ale přeruší fotbalisti. Jsou dost ... hluční, ale já jim nijak nevěnuju pozornost. Díky perifernímu vidění pozoru, jak Ed hezky přivítá Winry a jak se společně políbí, jako každé jiné ráno.

Zazvoní, přijde učitel a všichni se posadí do svých lavic. "Tak, opravil jsem vám písemky. Dopadly hodně špatně. Myslím, že máte co vylepšovat. Rizo, rozdej testy, prosím." Zvedám se z lavice a do rukou mi přichází štos papírů a známky opravdu nejsou hezké. Winry -3, Edward - 3, Alphonse - 3, Feury - 3/4, Falman - 3, Brenda - 4, Havoc - 4, Roy - ... 2? COŽE? Zrak mi spočine na dalším fotbalistovi. Vysoký, svalnatý a dominantní muž s onyxovými vlasy a stejnobarevnýma očima. Věčný poker face ... Nějak se o něj nezajímám, ale učí se dobře, to se musí nechat. Přeci jenom, koho z kluků baví biologie? Hned pod jeho papírem je můj taktéž poslední. Ano, mám za 1, ale to jsem tak nějak očekávala.

Opět usednu na svou židli a zapíšu si známku do svého zeleného notýsku. Je to můj osvědčený zvyk. Mezitím, co si Winry zapisuje správné odpovědi, házím očkem po Mustangovi, ale nevidím ani náznak nějakého citu. Měl by mít radost. Dál se tím nezabývám a pokračuju v učení. Před knihou mi přistane složený papírek. Neváhám a otevřu ho.

Rizo, dnes jdu s Edem do kina.
Pojď s námi, celou dobu jsi zavřená v učebnicích a vůbec si neužíváš svobodu ...

Vezmu si do ruky tužku a odepisuju.
Ne, dnes jdu do knihovny. Ale díky za pozvání.
PS - Pak musím do práce!

Složím papírek na stejnou velikost a posílám ho Winry tak, aby mě učitel neviděl. Pozoruju ji. Chvílí se dívá na papírek a v zápětí odepisuje. Do rukou se mi opět dostane psaníčko.

Prosím ...

Podívám se na ní a pusou ji naznačím NE. Poté se zase otočím a dál poslouchám učitele.
***
Škola skončila a já jsem právě přišla do knihovny. Je velká, ale tichá. není tu moc hlasitých žáků, což mi vyhovuje. Dojdu ke třetí uličce a vyberu si knihu s názvem Satirické básně. Usednu za nejbližší stůl a začnu číst. Okolí nevnímám, ale nemůžu se zbavit dojmu, že se na mě někdo dívá. Zvednu hlavu a porozhlédnu se po okolí. Mé čokoládové oči se setkají s těmi temnými černými, Mustangovými.
"Ahoj." Pozdraví mě. Já jenom přikývnu a dál čtu.
"Jak se máš?" Pokračuje v konverzaci.
"Proč se ptáš?" Odpovím mu otázkou. Znovu odtrhnu oči z četby a čekám na jeho reakci. Trochu se ušklíbne a posadí se naproti mě.
"Jen tak. Co to čteš?" Nevzdává se a upřeně mě pozoruje. Taky zopakuju jeho gesto a ušklíbnu se.
"Knihu." Trochu se nakloní a pohled mu sklouzne opět na mou tvář.
"Satirické básně? Nemáme z nich psát až za dva týdny?" No a?
"Já vím, ale nerada se něco učím na poslední chvíli." Vysvětlím mu stručně. Zvedne se ze židle a posadí se vedle mě.
"Dobře, budu se učit s tebou." Nic nenamítám. Je mi tak nějak jedno. Když mě nebude rušit, tak je vše v pořádku. Ani nevím jak mohl tak rychle zběhnout den. Slunce už začalo zapadat a já se mrkla na hodinky. Sakra! Přijdu pozdě do práce! Co nejrychleji se zvednu ze židle a zapínám si tašku.
"Kam jdeš?" Zeptá se mě ve spěchu.
"Do práce." Odpovím a vybíhám z knihovny. Za mnou jde i Roy.
"V pořádku. Nebudu tě dál zdržovat. Tak přeju poklidnou práci, Elizabeth." zastavím se.
"Elizabeth? Ale já nejsem -" Nedopovím, protože mě přeruší.
"Já vím. Jmenuješ se Riza. Ale jméno Elizabeth se k tobě taky hodí." Vezme pramen mých vlasů a strčí mi je za ucho. Potom se pomalým krokem přesune ven. Já jenom vyjeveně koukám před sebe do prázdna. Elizabeth? Co má sakra za problém?

Tak, vážení. První díl máme za sebou. Psal se mi překvapivě dobře :) A co vy na to?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 28. dubna 2014 v 12:27 | Reagovat

Že chceme další :D a co nejdřív! :p

2 Mizuki Mizuki | 28. dubna 2014 v 13:57 | Reagovat

:D Děkuji :)) Uvidíme, jak teď budu stíhat, ale opravdu chci napsat další :D

3 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 2. května 2014 v 15:01 | Reagovat

Líbí se mi slohový útvar, jen bych měla drobné připomínky- "Vždycky se stravujeme společně" já nevím, ale to se moc při běžné řeči nepoužívá a hrdinčini rodiče na mě působili jako zcela obyčejní (možná trochu suchopární lidé), možná místo "stravovat se" bych hledala nějaký hovorovější výraz.
Taky mi přijde trochu zvláštní, že jí jsou dovoleny nosit lodičky, když má její matka problém s leskem na rty.
Poslední věc, co mi přišla zvláštní je, kde se to vlastně odehrává. Vyskytuje se zde plno anglosaských jmen, tak jsem si myslela, že Británie nebo Amerika (popř. Austrálie), ale v okamžiku, kdy začínáš zmiňovat Dobrovského, mám v tom zmatek. Studenti anglosaské země by se asi neučili o osobnosti slovanského národa zapadlém kdesi v Evropě. Pokud ale jde o nějakou vybájenou zemi, kde se příběh odehrává, bylo by dobré na to poukázat.
Neber to jako rejpání prosím, jen jako rady a připomínky. Příběh se mi líbí, málokdy se setkávám s takhle dobře napsaným textem v blogových vodách. Těším se na pokráčko.
P.S: nemysli si, že píšu o dost lépe. Nepíšu, jen si všímám ;)

4 Mizuki Mizuki | 2. května 2014 v 19:51 | Reagovat

Jasně :D Nechala jsem se inspirovat kamarádkou. Jmenuje se Elizabeth a narodila se v Americe. Když byla malá, tak se tu nastěhovali (jej máma je z Čech) a ona mi vnukla nápad. Takže jsem zvolila jméno podle ní :D Ale díky za připomínku :)) Zapracuji na tom

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama