Elizabeth - Second Chapter

26. srpna 2014 v 16:58 | Leila |  Elizabeth
Spěšně se podívám na hodinky. Sakra! Fakt nestíhám ... Co nejrychleji vyběhnu ze školy a v hlavě si přemítám ten náš "rozhovor". Rychle projdu uličkami a ocitnu se před skleněnými dveřmi, na kterých stojí španělský nápis Restaurante en Roses. Otevřu je a vstoupím dovnitř. Projdu kolem stolů a dlouhého baru, za kterým jsou velké dřevěné dveře s bílým nápisem Para los empleados.


"Buen día!" Zvolá na mě ze šatny, která je vedle velké kuchyně, kamarádka Louisa. Projdu dlouhou uličkou a vstoupím do šatny, kde na zdi visí černá číšnická zástěra.
"Buen día, Louisa. Jak jsi věděla, že jsem to já?" Zeptám jsem se jí. Sedí na parapetu u otevřeného okna a kouří. Její tmavé kadeře má vyčesané do culíku a rty namalované rudě. Pro ni typické.
"Viděla jsem tě z okna. Dnes nějak pozdě, co?" Popotáhne z cigarety a vydechne světlý kouř.
"Ano, zdržela jsem se v knihovně." Odpovím s nezájmem a uvážu si zástěru kolem štíhlých boků.
"Sí? Co jsi četla?" Zasměje se. Samozřejmě, má odpor ke knihám. Vytáhnu si tmavé boty z tašky a nazuju si je. Jsou pohodlnější než baleríny.
"Satiriku. Brzo budeme psát." Položím tašku na dlouhou lavičku a zavřu ji.
"Že tě to baví. Jak můžeš zvládat práci, školu, kamarády? Dost mě to zaráží ..." Řekne a típne cigaretu o parapet.
"Já ani nevím."
"Já bych do školy už nikdy nevrátila. Líp se mi pracuje, než učí. A je fajn žít sama." Otočí se na mě.
"Já vím, taky bych chtěla žít sama, najít si byt a tak. Proč myslíš, že pracuju? Šetřím si."
" Jo, jo. Ať žije samostatnost!" Rozhodí rukama. "Tak pojď. Mám dojem, že dnes přijde víc lidí než obvykle." Vzdychne a jde obsloužit první zákazníky.

Nepletla se. Lidí je víc než dost. Mám co dělat, aby stíhala. Aspoň mi ten čas plyne rychleji, než se zdá. Ale ráda tu pracuju. Je to tu tak ... krásné. Nejkrásnější restaurant ve městě. Bylo těžké se tu dostat ... A plat je také vysoký. Všechny stolu jsou tu dřevěné a pokryté žlutým a červeným ubrusem. Na zdech visí krásné a barevné malby moderních španělských malířů. Na stropě visí velký křišťálový lustr ozdoben květy. U oken jsou také červené a žluté květiny.
Hodně lidí, co sem chodí jsou Španělé, pochopitelně. Proto se musím i španělsky učit, ale kupodivu mě to baví. Někdy nerozumím, ale to opravdu jen v nějakých případech. Každé úterý a čtvrtek tu hraje španělská skupina a tancuje se tu. Přes víkend je to tu otevřeno do druhé ráno, ale o víkendech mám volno.
Už se stmívá a ručička na mích hodinkách ukazuje osm hodin. Lidí ale vůbec neubývá. Okem střelím po mladé dvojici, kteří si sedají ke stolu č.12. Beru dva jídelní lístky a mířím k nim. Až po chvilce mi dojde, že je to Winry s Edem.
"Buena noches, Winry, Edwarde!" Usměj se na ně a na stůl pokládám jídelní lístky.
"Ahoj, jak se máš?" Zeptá se mě Winry.
"Dobře, děkuju. Nechtěli jste jít náhodou do kina?"
"Už jsme byli. Škoda, že jsi nešla s námi. Bylo to fajn."
"Pracuju. Ale to nevadí, možná někdy jindy. Chcete něco k pití?" Slušně se zeptám.
"Asi si dáme víno, že Winry?" Zeptá se Edward. Winry pokyne hlavou.
"Bíle nebo červené?"
"To je na tobě, Rizo." Usmějí se oba naráz. Kývnu a odejdu od jejich stolu. Z poličky nad barem vytáhnu dvě sklenky na víno a pokládám je na blyštivý tác. Z přihrádky vedle baru vybírám červené víno, které následně opět pokládám na tác a vezmu ho do ruky. Dřív, než se naděju je víno už nalité do obou skleniček, které jsou už položené na stole č.12. Opřu se o pult a vzdychnu. Ani si neuvědomím, že koukám pořád na stejný stůl, za kterým sedí mladý muž. Chvíli si ho prohlížím a nakonec zjistím, že je to jediný člověk, kterého bych tu dnes vůbec nečekala. Roy Mustang!

"Rizo, jdi obsloužit ten stůl, por favor." Vytrhne mě z přemýšlení Louisa.
"Nemůžeš ho obsloužit ty, prosím?" Pomalu zvedne obočí.
"Já mám už 3 stoly, Rizo. Ty 1. Tak běž." Povzdechnu si, beru jídelní lístek a s nechutí se sunu k jeho stolu. Pomalu pokládám lístek před něj. Zvedne hlavu a podívá se mi do očí a následně se usměje. Můj bože!
"Elizabeth! Buena noches! Ty tu pracuješ?" Vyhrkne rychle.
"No a? Co je na tom zvláštního?"
"Nic jen ... mě to překvapilo. Taková malá myška pracuje v takovém velkém podniku." Usměje se. Malá myška?
"Dáš si něco k pití?" Zeptám se, ačkoliv bych už osud odešla a silně praštila dveřmi.
"Jak dlouho tu už pracuješ?" Ignoruje moji otázku.
"Co tě to zajímá?" Vyhrknu.
"Jsem jen zvědavý." Ironicky se zasměju. "Dám si minerálku, chlazenou, prosím." Co nejrychleji odejdu směrem k baru a z ledničky vytahuju skleněnou láhev matonky. Odnesu mu ji i se sklenkou v ruce a položím ji na stůl. Všimnu si, že Winry na mě mává. Vytáhnu si blok a tužku z kapsy, když k nim přijdu.
"Takže, už jste si vybrali jídlo?"
"Nebudeme jíst, jen jsme se chtěli napít trochu dobrého vína. Rádi bychom zaplatili, Rizo."
"Jistě, budou to 3 eura." Řeknu s úsměvem. Ano, dala jsem ji slevu. Už zase ...
"Tady máš. Kdy zavíráte?" Zeptá se mě Ed, když mi podává přesně 3 eura.
"Dnes asi za hodinku." Mrknu na hodinky.
"Tak, si užij večer." Usmějí se na mě a pomalu odchází. Jo, jasně. To si teda užiju, sakra!
Uklidím sklenky ze stolu a i s nedopitou flaškou vína přijdu k baru. Louisa ke mě přiběhne a popadne mě za ruce.
"Dios mío, Rizo! Kdo je ten černovlasej bůh? Řekni." Černovlasej bůh?
"Jo tamten. Jmenuje se Roy. Chodí se mnou do třídy." Odpovím s nezájmem.
"Ty bláho! Máte tam víc takovejch kluků?" Cože?
"No, já nevím. Asi jo?" Nechápu. Vím že má divný vkus, ale tohle?
"Dios mío. Kdybych věděla, že je to takovej fešák, hned bych ho obsloužila." Zasměju se.
"Myslím, že už si něco vybral. Obsluž ho a pak mi řekneš, co ti říkal." Usměje se na mě. Protočím oči a s tužkou a blokem k němu pomalu postupuju. Vidím, jak Louisa je hned oproti našemu stolu a poslouchá, zatím co obsluhuje.
"Tak, vybral sis jídlo?" Zeptám se ho a rukou si uhladím patku. Usměje se a opře se o židli.
"Co bys mi doporučila, Elizabeth? Něco typického pro Španělsko?" Sakra, nech si tu svou Elizabeth!
"Paellu. Je to z rýže a mořské plody. Mně to chutná."
"Fajn, dám si." Odmlčí a chvilku si mě prohlíží. Nemůžu říct, že je mi to nepříjemné ... "Dnes ti to sluší. Moc. Hlavně ta sukně." Mrkne na mě. Děláš si srandu?
"Ehm ..." To je jediné, na co se zmůžu.
"Jdeš zítra zase do knihovny?" Zeptá se mě.
"J-Jo." Nejsem schopná nějakých slov.
"Super. Přijdu taky." Pomalu odkráčím od jeho stolu a jdu se napít ledové vody a oznámit objednávku kuchaři. Je to velmi rychle jídlo, takže je během 15 minut hotové. Odnesu mu jídlo a dříve, než by něco řekl, odcházím na čerství vzduch. Je chladno ...

"Ty máš kluka?" Vytrhne mě z myšlenek Louisa.
"Ne! Jistě že ne!"
"Tak brzo budeš mít. Ten kluk tě chce, a pořádně!" Zahihňá se.
"Ne, to teda nechce. Je to ... blbec." Vzdychnu.
"Dělá nějaký sport?"
"Je to fotbalista."
"Ty jo!" Musíš mě někdy představit!" Obě se zasmějeme. Chvíli si ještě povídáme a já se po chvilce potřebuju oteplit. Podívám se na jeho stůl a na ubrusu je položeno 15 eur a růže. On se snad zbláznil! 15 eur je hodně! Ale růže je opravdu krásná. Přivoním si k ní.
"Tak vidíš. Už ti dává i kytky." Zasměje se Luisa. "A velké spropitné." Jo, to jo.
"Zítra mu je vrátím." Řeknu.
"To nedělej, očividně ti tu ty peníze nechal. Měla bys je přijmout!"
"Ne, nepřijmu je. Skoro se naznáme."
"Tak si nech aspoň tu kytku. Ještě jsi kytku nedostala, že? Vysuš si ji a pověs si ji někam do pokoje." Usměje se na mě. Ano, to je dobrý nápad ...
"Fajn. Ráda bych už šla domů, pokud to nevadí."

"Jasně. Uklidím to po tobě. Měj se." Zasměje se. V šatně se převléknu a z tašky si vytáhnu šedou mikinu s kapucí, aby mi nebyla zima. Cestou domů přemýšlím o dnešním dni. Hned jak přijdu domů, vkládám květ do ml vázy s vodou. První kytka. Zajímalo by mě, kde k ní přišel ... Umyju se a s mokrými vlasy uléhám do postele. Ano, opravdu zvláštní den ...


Tak, po dlouhé době jsem konečně něco napsala! Proč jsem tu nebyla? No, nejdřív jsem se učila a o prázdninách jsem chtěla mít klid a odpočinek :)) Takže tak. I mě překvapilo, že jsem něco napsala. Ale prázdniny se už blíži ke konci, takže už se musím dostávat do psaní. Tento díl byl ... divný. Takový jiný. To uvidíte sami. :))
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 28. srpna 2014 v 22:56 | Reagovat

Černovlasý bůh? :D Málem jsem se udusila ve vodě :D To mě dostalo... Neřekla bych, že byl divný... spíš takový odpočinkový... :)

2 Mizuki Mizuki | 29. srpna 2014 v 19:43 | Reagovat

:D To víš, to mi poradila kámoška :D Proto to bylo divný :D Ale děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama